Převrat nastal v roce 2008.[1] Nebylo by fér popřít, že takové snahy a myšlenky se neobjevovaly již dříve, ale byl to právě rok 2008, kdy jsme se mohli poprvé setkat se zkratkou MOOC označující kurz v tradičním univerzitním pojetí zpravidla tvořený zejména videoobsahem. Velkým specifikem této formy e-learningu je to, že je kompletně soběstačná. Jedním z aspektů je totiž právě to, že se jedná o samostatný kurz. Nejedná se o pouhý doplněk k obsahu dostupnému jen omezenému okruhu studentů.


Jako český ekvivalent pro překlad anglického massive open online course používáme tedy české hromadný otevřený online kurz. Za duchovní otce myšlenky MOOC kurzu jsou považováni George Siemens, Stephen Downes a Dave Cormier. Tito pánové měli v kurzech, které od roku 2008 pořádali, přes 10.000 účastníků. Popularita kurzů rostla a to až do té míry, že na podzim roku 2011 se dvěma profesorům Sebastianovi Thrunovi a Peterovi Norvigovi ze Stanfordu podařilo zapojit do online kurzu umělé inteligence přes 160.000 účastníků.[2]

V současné době existuje velké množství samostatných platforem, které online kurzy typu MOOC nabízejí. Mezi největší a nejznámější patří Coursera a edX, a to patrně díky tomu, že za těmito dvěma platformami stojí skupina nejprestižnějších univerzit světa. Poté ještě existuje hned několik velkých platforem s globální působností jako FutureLearn a Udacity. A pak je zde nepřeberné množství různých specializovaných či regionálně působících platforem. Pro velký přehled různých platforem MOOC kurzů je možné odkázat na článek publikovaný na agregátoru Class Central.

Mainstreamové pojetí MOOC kurzů se za dobu těch 10 let (ano, MOOC kurzy už v době psaní tohoto článku slaví své první kulaté narozeniny) hodně posunuly od původního záměru pánů Siemense, Downese a Cormiera. Ti se totiž často považují za myšlenkové otce pedagogického konektivismu. Jejich cílem bylo vzdělání, které je decentralizované – studenti se učí navzájem od sebe. A pokud už je zde někdo v autoritativnější pozici, má spíše status kurátora než pedagoga a přednášejícího. Z toho důvodu vznikl i předěl a rozdělení na tzv. cMOOC (tedy konektivistický online kurz založený na interaktivitě student x student) a na xMOOC (tedy tradičněji orientovaný instruktivní kurz založený hlavně na interaktivitě student – výukový obsah).[3]  Konektivistické cMOOCy ale v mainstreamu prakticky nenalezneme.

Pokud máme toto krátké povídání o MOOC kurzech uzavřít, je třeba si je správně zařadit. Máme mnoho různých forem e-learningu a kurzy MOOC jsou jedním z nich. Do této kategorie se zejména z hlediska toho, že se jedná o slovo, které je „aktuální“ (zejména tedy u nás v ČR, v zahraničí se naopak už řeší, kam se vyvíjet dál), tak se kdejaký e-learning snaží pro sebe získat toto označení. České univerzity se k pořádání kurzů MOOC postavily spíše zdrženlivě. V roce 2015 jsme se snažili právě my v Nugis Finem, aby se fenomén MOOC kurzů začal týkat i České republiky. V květnu 2015 jsme tedy spustili první český MOOC kurz, konkrétně na rodinné právo. V lednu 2016 jsme poté spustili první českou platformu pro tyto kurzy – Nostis. Od té doby jsme spustili ještě dalších 5 kurzů, které jsou veřejně dostupné. České univerzity nám jsou v tomto partnery – zejména díky Univerzitě Palackého můžeme nabízet většinu našich kurzů, spolupracovali jsme ale taktéž s Univerzitou Karlovou a Masarykovou univerzitou. Problémem je, že je to stále aktivita stojící úplně mimo univerzity bez jakékoli akce přímo z univerzit.

Ačkoliv téměř všechny (pokud ne zcela všechny) české univerzity ve svých dlouhodobých záměrech mají pořádání otevřených online kurzů, reálné kroky ukazují, že to není priorita. Asi nejblíže k pořádání úplných MOOC kurzů má Filozofická fakulta MU se svým portálem Humanitní vědy dokořán. Ten sice funguje na otevřené verzi platformy edX, ovšem rozsahem a náplní se nejedná o legitimní kurzy, ovšem bohužel pouze o propagaci jednotlivých studijních oborů. V České republice dále funguje kupříkladu platforma Seduo, což je zdařilý e-learning s velkým množstvím zajímavého obsahu, ovšem rozsahově se jedná spíše o workshopy nežli o legitimní kurzy.

Co přinesou další roky v oblasti MOOC kurzů je otázkou. Ve světě se již o MOOC kurzech nedá mluvit jako o buzzwordu, nadšení z této formy výuky pomalu vyprchává. Na druhou stranu předcházející větu není možné brát jako úpadek – co se množství nabízených kurzů i počtu studujících týče, čísla neustále rostou. Jenom již nejde o nic tak ohromujícího. Pro české prostředí je složité odhadnout, zda se univerzity pustí do svých vlastních aktivit, co se MOOC kurzů týče. Při prováděném dotazování univerzit Českou asociací distančního univerzitního vzdělávání více než tři čtvrtiny univerzit plánují nabízet kurzy MOOC, u dalších 20 ještě k tomuto neučinily žádné rozhodnutí.[4] Lze tak jen doufat, že toto stanovisko si univerzity do budoucna podrží a budou činit konkrétní kroky pro tvorbu vlastních kurzů MOOC.


[1] BRDIČKA, Bořivoj. Velký MOOC boom pokračuje.  Metodický portál RVP. Dostupné online.

[2] BRDIČKA, Bořivoj. Velký MOOC boom pokračuje.  Metodický portál RVP. Dostupné online.

[3] Tamtéž.

[4] ROHLÍKOVÁ, Lucie. ROHLÍK, Ondřej. Masivní otevřené online kurzy z pohledu evropských institucí. AULA. 2016, č. 24, s. 57. Dostupné online.